Asi bych měl být pohoršený, ale nevidím důvod. Člověk je stvořený s celou svou tělesností a mladý muž, který se tak urputně snaží uspokojit vzdychající dámu v zahradě, zatím netuší, že existuje i jiné vzrušení a jiná plodnost. Dneska se nad tím usmívám. 15.

Zatím jsem se nenápadně dotkl lemu šatů první dívky, která mi měla patřit a ona upustila svůj kapesníček. Sešli jsme se v zahradě a ona rozhodně nebyla panensky čistá… na rozdíl ode mě. Hvězda turnajů byla tupým, neumělým panicem, který dost tápal při zvedání spodniček. 14.

Když lid pokleká před zdviženou hostií, nejde o beránka, který se obětoval za svět, ale o to teatrální pokleknutí vyvoleného národa, o pokleknutí impéria, zosobněného každým klečícím jednotlivcem. Náš katolicismus je ideová základna vlády nad světem. 13.

Protože o to většinou jde. Abyste prostě vypadali perfektně, i když klečíte v kostele a váš poklopec trčí proti hlavnímu oltáři. Nikdo vlastně nesleduje mši, je to přehlídka krajek, černého saténu, výšivek, lesklých pásů, květin ve vlasech žen. 12.

Život úspěšných hvězd je společensky náročný, ale nádherný. Můžete skoro všechno. Dobře a draze se oblékat, ano, měl jsem nádherný, vycpaný poklopec s vyšíváním kolem dokola a moje sbírka punčoch by zahanbila nejednu dámu. 11.

Jeho rána mě pálí dodnes, když si říkám: „To není chování hodné vítěze, Iñigo, to není chování hodné kněze.“ Pořád ještě se nacházím v procesu učení. Každý z nás. Jenže tehdy jsem ochutnal kapku moci. Jen jsem si líznul a už mě omámila, protože moc je silně opojná. 10.

Držel jsem toho muže za límec, zatímco pravačka pevně svírala dýku, jejíž zkrvavený hrot pronikl dřevěným ostěním převlékárny. Bohužel mezi ostěním a mou rukou překážel bok mého protivníka. Ale měl uhnout. Stačilo málo. 9.

Doslova jsem přelétl chodbu a narazil do něj, heknul, když tvrdě dopadl zády na zeď a nedokázal tak rychle zareagovat na můj výpad. Díval jsem se do jeho překvapených očí, kterým se prudce rozšířily zorničky a odrazily mou vlastní, rozzuřenou tvář. 8.

„Máte mizerný styl, jste arogantní a tupý. Jako každý Bask, jako každý baskický pes!“ Jsou chvíle, kdy necítím bolest, prostě ji přestanu vnímat. Navíc jsem opravdu rychlý. Ještě dneska bych dokázal skutečně rychle tasit, ostatně své o tom ví i František Xavier. 7.

„Neslyšíte? Nemáte žádný styl, eleganci, postoj!“ vyjel znovu mladík z protější lavice a já na něj houknul: „Váš styl vedl k prohře, pane, tak mi dejte pokoj,“ a zavolal jsem na jedno z pážat, aby mi pomohlo s druhým nárameníkem. 6.

„Co se šermu týče, máte absolutně hanebný styl, Iñigo,“ utrousil jeden z mých protivníků, který usedl na lavičku proti mně. Já se zabýval tím, že zítra asi nepohnu pravým ramenem a řemínky nárameníku rozepínal s velkou opatrností. 5.

Bůh má ovšem dost drastický smysl pro humor, takže mi nedlouho poté začal vyholovat tonzuru přírodní a každý muž, který zoufale sledoval ztrátu své kštice, mi dá jistě za pravdu, že to je proces krutý a bolestný. 4.

Bojoval jsem v barvách královny a zvítězil, to bylo pro můj život hlavní. Podrbal jsem se na zpocené hlavě a bezděky zavadil o zarůstající tonzuru, jako připomínku rodinného přání, abych se stal knězem. Teď jsem chtěl mít vlasy dlouhé, husté a vábivé, abych se líbil ženám. 3.

Dosedl jsem na nízkou lavici, helmu hodil na zem a začal si uvolňovat řemínky zbroje. Nejradši bych ze sebe všechno strhal násilím, připadal jsem si jako pečené kuře v tom horkém letním dni. Ten, koho napadlo pořádat turnaje v létě, by měl být vyšetřen, nejlépe inkvizicí. 2.

Nořím e hlouběji a hlouběji. Nezkrácený příběh se začne brzy lámat do jiného útvaru a trochu se bojím, kam až mě stáhne. Zatím je to jen dobrodružné povídání. Kapitola 4. Volím barvu krve 1.

To pro ni jsem pracoval na rozvoji své tělesnosti, to pro ni jsem naprosto odhodil jakoukoli myšlenku na kněžský stav, to pro ni jsem chtěl žít, bojovat a umírat. Ona mě dovedla až do chvíle, kdy jsem poklekl coby páže a povstal jako rytíř Iñigo. 15.

Říct, že jsem se do nové první dámy říše doslova zbláznil, by zdaleka nevystihovalo moje horečnaté stavy. Uctíval jsem ji s náboženskou vroucností, modlil jsem se k ní. Dneska už vím, že moje modlitby nebyly určeny jí, ale jakémusi zosobnění prapůvodního ženského principu. 14.

Bylo mi patnáct, když se vdávala, považte, patnáct! V tomto věku je skoro každá dívka krásná, ale Germaina, které bylo krásných osmnáct let zahalená v nádherných šatech útlá, spanilá, cudná, ona byla vším, co nebesa mohla dát zemi, co Bůh mohl věnovat Španělsku. 13.

Dáma, o které mluvili, byla Úrsula Germaina de Foix, nová manželka našeho pána Ferdinanda Aragonského. On byl samozřejmě dokonalý pán, kterého jsem měl v nesmírné úctě. Tedy, dokud jsem neviděl ji. 12.

„Jistě, počítám s tím, že budu dámě k dispozici a nijak ji nedostanu do rozpaků tím, že bych dala najevo svou nekonečnou lítost ze ztráty milované paní. Nebo snad pochybujete o mé schopnosti skrývat nevhodné city?“ zeptala se odměřeně doňa Maria. 11.

„Budete muset odložit smuteční šat, který nosíte na památku její výsosti,“ promluvil vážně pán domu, „a snížit počet modliteb za zemřelé. Doňa Germaina by asi neměla přijet do míst, připomínající kryptu, je to mladá dáma a sňatek by měl pozvednout trýznivý smutek pozůstalých." 10.

Doňa Maria vedla domácnost přísně a velice důsledně dodržovala postní dny. Všechno bylo španělské, žádné novinky, které se po cestách španělských flotil začaly objevovat na stolech nobility. Cizozemská jídla mohla škodit našemu jemnému organismu a narušovat náš apetit. 9.

Objevil jsem talent, který mi Bůh do té doby neukázal. Totiž souznění s lidskými city. Umím dodnes smát se s veselými, plakat se zoufalými a není to jen póza. Lidské city uvnitř mé vlastní duše rozehrávají totožnou emoci. Jsem čtenář nejvnitřnějších pocitů a jemných hnutí. 8.

Brzy mi došlo, že má útlá, drobná postava přitahuje dámský úsměv. Má paní, doňa Maria Velázquez de Cuellar občas spočinula dlaní na mých jemných, mírně zvlněných vlasech, které mi dodávaly dívčí půvab. 7.

Vlk byl zkrocený natolik, aby si na veřejnosti nelízal kulky. To ale neznamená že se změnil v domácího psa. Věděl jsem, že uvnitř mám stále tu samou baskickou dravost a jistou nedůvěru ke Španělům, odlišný způsob myšlení a chuť někoho srazit pěstí, když se na mě špatně zadíval. 6.

Učil jsem se všechno znovu, podobný nezkušenému batoleti. Chodit, stát… proboha to stání bez jediného pohybu s rovnými zády, propnutou hrudí a zataženými půlkami mě dodnes děsí, ale díky výcviku dokážu ustát i několikahodinovou mši bez pohnutí. 5.

Utvářeli mě a formovali. Ano, přiznávám, už když psu dali obojek v podobě příšerně úzkých punčoch, tlačících bot, kalhot, které mě škrtily v rozkroku a všech možných nepohodlných kabátců, myslel jsem, že zešílím. 4.

Španělské mravy jsou vyjadřovány symboly, gesty, pohledy, držením těla. Výchova lidí i koní je striktní, důsledná, dovedená do nejmenšího detailu. Za úspěchem našich armád v této pohnuté době stála právě španělská výchova k naprostému pořádku, dokonalosti a zbožnosti. 3.

Dvůr v Arevalo se pro mě stal domovem, kde jsem prožíval své dospívání, daleko od rodiny, která se proměňovala a prožívala jiné osudy. Nastal čas mé výchovy, která neměla s baskickou divokostí nic společného. 2.

Ženy. Doprovázely mě celým životem, nikdy jsem se jich nestranil, dokonce ani v době, kdy už jsem si zvolil jedinou možnou cestu svého života. Vídám je ve snech, i když už neprožívám stejná muka a touhy. Ne že bych žádné touhy neměl, ale naučil jsem se s nimi pracovat. 1.